Čas jsou peníze: Jak se stává v ČR sport (ne)dostupnějším?
Každý, kdo své dítě dal na sport, ke sportu jej vede, aspiruje k tomu nebo sám v dětství nějaký sport aktivně dělal, tuší, že otázka dostupnosti sportu zatím u nás v ČR vyřešena bohužel není.
Sport by měl být dostupný pro všechny.
- Tyrš, Coubertin a ministři sportu nebo obdobných agend
To je tvrzení, se kterým nelze nesouhlasit; na místě zůstává otázka, jaký sport a kdo jsou ti všichni. Odpověď si může každý ověřit ve svém kalendáři nebo peněžence.
Chceme nové hřiště za školou?
Aby lokální fitness centrum začalo konečně brát Multisportku?
Volno v práci pro vyzvednutí dětí z tréninků, pokud nějaké tréninky vůbec mají.
Ve vztahu k vybrané disciplíně nebo sportu obecně řešíme každý skutečně něco trochu jiného. Kluby fungují, školní haly stojí, města a obce sport podporují komunálními rozpočty často vyššími jednotkami až desítkami %. Jenže ne všude a ne stejně.
Dostupnost sportu, jako každého jiného statku, má dvě roviny. V českém prostředí se často řeší jen ta nabídková: Máme málo trenérů. Kluby nemá kdo řídit. Sportovní infrastruktura zaostává. Druhá - poptávková - strana mince má také svá úskalí. S čím se potýkají rodiče dětí, které by rády dělaly nějaký sport, ale z nějakého důvodu nemohou? Je dětí opravdu tak málo a mají víc možností, jak trávit volný čas?
V ceně sportu - a zejména toho dětského - se započítávají nejen náklady na klubové příspěvky (které jsou často z většiny dotovány skrze státní peníze), ale hlavně logistické a časové. Rodina neplatí pouze za „místo v klubu“. Platí za výstroj, cestu, turnaje, soustředění a především za čas. Aktivní rodič svou přítomností na soutěžích a trénincích nese vyšší náklady než samotné dítě, které na trénink jezdí na kole. Právě čas je často nejdražší položkou z celého balíku, jen se neobjevuje na faktuře. V domácnostech s menší časovou rezervou nebo jedním autem jde o náklad zcela reálný.
Právě zde se ukazuje první omyl podobných debat. Pro domácnost je sport ve skutečnosti poměrně složitý balík služeb. Když zdraží nebo zmizí jedna z nich, pryč je dostupnost pro konkrétní skupinu lidí.
Význam takových změn je patrný nejvíce optikou neorganizovaného a organizovaného pohybu. Běhat nebo cvičit lze vůči ostatním sportům relativně levně. Jakmile ale sportovec vstoupí do oddílu, platí za koordinaci. Za systém.
Jak jste na tom časově?
V tomhle bodě se z dostupnosti stává téma sociálního třídění. Ne nutně dramatického, ale praktického. Sport může být formálně otevřený všem, a přesto bude systematicky vyhovovat hlavně těm, kdo mají dost času, dost organizační flexibility a dost peněz na to, aby pokryli průběžné vedlejší výdaje. Bariéra nemusí být jen finanční. Mezinárodní evidence ukazuje, že socioekonomické rozdíly jsou u organizovaného sportu větší než u celkové pohybové aktivity dětí.1 Vstup do oddílového prostředí je citlivější na příjem domácnosti, rodičovské zdroje a lokální podmínky, nehledě na rozdíly mezi sportovními odvětvími.
Pro Česko tento rozptyl potvrzují data ČSÚ za rok 2022–2023.2 Pravidelně sportuje 32 % lidí bez maturity, 54 % těch s maturitou a 71 % vysokoškolsky vzdělaných. To není marginální rozdíl — jde o více než dvojnásobný rozdíl v pravděpodobnosti participace mezi krajními skupinami.
Organizovaného sportu se přitom v roce 2023 účastnilo jen 21 % české mládeže ve věku 5–24 let (celkem 482 900 osob). Jinými slovy: ani v zemi s hustou sítí sportovních klubů (7000+ klubů v databázi ČUS) není oddílová účast standardem.
Zvýšení sportovní participace si klade za cíl snad každá vláda. Pokud se ale domácnosti musí potýkat s několika bariérami vstupu naráz (čas, cena, rozmanitost, doprava), plošné nástroje mívají slabší efekt než adresné zásahy.34
Přebookované haly
Velká část problému leží v infrastruktuře. Haly, ledové plochy nebo bazény jsou klasické vylučitelné vzácné statky, byť často financované z veřejných zdrojů. Jakmile je zdroj vzácný, o efektivitě a společenském blahu rozhoduje způsob jeho alokace. Kdo si jaký prostor a na kdy zamluví, má automaticky vliv na fungování regionálního sportu, místní dopravy a čas, kdy rodiny sportovců večeří. Každé (využívané) sportoviště v sobě nese konflikt mezi veřejným zájmem a provozní ekonomikou. Plánovací kalendář na sebe musí navazovat lépe než japonské vlakové spoje. Ve výsledku jsou to právě platící sportovci nebo jejich rodiče, kteří přes sportovní kluby určují, jak bude vypadat jejich všední den.
Sport pro všechny naráží na první zásadní problém - čas. Tím druhým jsou peníze.
Není to málo?
Trend nárůstu reálné hodnoty veřejných zdrojů plynoucích do sportu je od vzniku samostatného státu pozitivní. Od roku 2019 však vzhledem k významným makroekonomickým událostem, s nimi spojenou inflací a změnou státních priorit mírně klesá. V roce 2004 všechny vládní instituce (městská zastupitelstva, krajská zastupitelstva a stát) na podporu sportu vydávaly 12,5 mld. Kč (v cenách roku 2024 přibližně 20 mld.). V roce 2024 to byl 35 mld. Státní podpora sportu tak rostla o 2,84 % ročně.
Nešlo přitom o plynulý nárůst, výrazný skok nastal v letech 2017 až 2018 - časově souběžně s politickým procesem, který v roce 2019 vyústil ve vznik Národní sportovní agentury. Tento skok spíše svědčí o politicky iniciovaném impulsu. Důležité je zmínit, že většina těchto výdajů leží na lokální úrovni, kde se rozhoduje o konkrétních klubech a infrastruktuře. Je nutné najít balanc mezi skoro dokonalou informovaností místních zastupitelstev a úsporami z rozsahu. Z reálného růstu výdajů ale neplyne ihned růst dostupnosti. Není nikde zachyceno, komu podpora fakticky snižuje bariéru sportovní participace.
Peníze mohou pomoci, ale také se mohou ztratit v drahém provozu nebo špatně nastavených prioritách. Víme, že lepší dostupnost sportovišť vede k vyšší participaci dětí5. Infrastruktura ale nemusí stačit, pokud chybí někdo, kdo je dětem a rodičům zpřístupní6 (klub, trenéři, důvěryhodné prostředí).
To neznamená, že investice nemají pozitivní společenské ROI. Jen nestačí sledovat pouze objem podpory z vrtulníku, ale skutečnou cenu provozu nových sportovních organizací a zařízení spojenou s vysokými pronájmy, nízkými členskými příspěvky s dorovnáváním z vedlejších zdrojů a proměnlivou členskou základnou. Je nutné se soustředit na skutečné bariéry - zdravotní, materiální i časové - které lidem brání v tom, aby se aktivně účastnili sportovního života.
TL;DR
O dostupnosti sportu nerozhoduje jen výše příspěvků, ale i čas, doprava a způsob, jak se rozděluje omezená kapacita sportovišť.
Vyšší veřejné výdaje samy o sobě nezaručují vyšší sportovní participaci.
Největší překážky bývají často menšího rázu a sčítají se, neexistuje jedna velká ihned řešitelná bariéra.
Poznámky a další čtení
Owen, K. B., Smith, J., Lubans, D. R., Ng, J. Y. Y., & Lonsdale, C. (2022). Fair play? Participation equity in organised sport and physical activity among children and adolescents in high income countries: A systematic review and meta-analysis. International Journal of Behavioral Nutrition and Physical Activity, 19, 27.
👉 Link
Tandon, P. S., Kroshus, E., Olsen, K., Garrett, K., Qu, P., McCleery, J., & Foster, C. (2021). Socioeconomic inequities in youth participation in physical activity and sports. International Journal of Environmental Research and Public Health, 18(13), 6946.
👉 Link
Somerset, S., Ball, R., Flett, M., & Geale, P. (2018). Barriers to voluntary participation in sport for children: A systematic review. BMC Pediatrics, 18, 47.
👉 Link
Hu, D., Zhou, S., Crowley-McHattan, Z. J., & Liu, Z. (2021). Factors that influence participation in physical activity in school-aged children and adolescents: A systematic review from the social ecological model perspective. International Journal of Environmental Research and Public Health, 18(6), 3147.
👉 Link